Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osvětlení

Většina masožravých rostlin se vyskytuje v oblastech, kde mají velké množství přirozeného světla, které je důležité pro fotosyntézu a tvorbu květů stejně jako je nezbytné pro růstová a klidová období.

Nehledě na již uvedené, existují některé druhy rodu Nepenthes a Pinguicula, které obývají také velmi světlá stanoviště, ovšem nejsou osvětleny přímo, protože rostou buď lehce přistíněny okolní vegetací, nebo na odvrácených, temnějších skalních stěnách. Ovšem je nutné si uvědomit, že přirozené stinné stanoviště se nedá v žádném případě porovnat se stinným místem v našich zeměpisných šířkách. Obzvláště při pěstování na okenních římsách či parapetech musí být brán zřetel na to, že skleněné tabule nepropouští určité části světelného spektra.

Jako možné využití přírodních zdrojů se nabízí pěstování přímo venku nebo ve skleníku.

Přitom je ale nutné dbát na dostatečné větrání, abychom předešly přehřátí. Protože během zimních měsíců není v našich zeměpisných šířkách dostatečné množství světla, měli bychom zvážit použití umělých zdrojů k dosvěcování. To se ukazuje jako nezbytné, jestliže jsou rostliny pěstovány ve vnitřních prostorech, kam dopadá jen velmi málo nebo žádné denní světlo. Na jižním nebo západním okně potažmo ve skleníku může osvětlení obzvláště v zimě sloužit jako prodloužení světlé části dne. Jižně orientovaná okna se hodí k pěstování pouze za určitých podmínek, protože silné sluneční záření může často vést k přehřátí nebo popálení rostlin.

Při pěstování pod umělým světlem je nutné mít na zřeteli také to, že některé rostliny požadují různé délky dne v letních a zimních měsících podle zeměpisné šířky místa jejich přirozeného výskytu. To je velmi důležité pro fáze růstu i klidu a kvetení určitých druhů.

Výběr vhodného typu umělého osvětlení je zvláště důležitý. Zde se doporučují použít zářivky s odpovídající barvou světla, sodíkové výbojky a HQI lampy. Z vlastní zkušenosti se osvědčily zářivky s barvou světla 840 (neutrální bílá) a 860/865 denní světlo v kombinaci. Toto spektrum se jeví prakticky pro všechny druhy jako optimum a lze je jen doporučit. Osvětlení, deklarovaná v odborných obchodech jako speciál pro rostliny se nejeví pro masožravky jako vhodná a jejich efektivita se díky vysoké ceně nedá vůbec porovnat. To platí i pro takzvané TRUE-LIGHT (opravdové světlo - pozn. překladatele) zářivky, které jsou celkem vhodné, ovšem nepřináší žádné lepší pěstitelské úspěchy, než běžné trubice s odpovídající barvou světla, které navíc vykazují i vyšší počet lumenů.

Při použití zářivek je potřeba zohlednit i skutečnost, že vzdálenost od rostlin musí být co možná nejmenší, neboť intenzita záření těchto světel není nijak vysoká.

Optimum pro osvit rostlin představuje technologie T-5, která často nachází uplatnění při mořské akvaristice a další vývoj představuje technologie T-8. Tyto trubice se prosazují zejména díky nízkým průměrům.

 

Teplota

Teplotní požadavky různých masožravek se řídí v první řadě podle jejich přírodních stanovišť, které mohou být velmi různorodé na základě širokého výskytu v rozdílných klimatických oblastech. Přestože jsou některé druhy v tomto směru tolerantní, dá se říci že platí, co možná nejvíce dodržet minimálně jejich přirozené nároky.V zásadě se dají tyto teplotní oblasti rozčlenit do tří hlavních skupin, ke kterým mohou být přiřazeny jednotlivé druhy:

  • Oblasti mírného pásma
    Tyto oblasti se vyznačují mírným létem s rozdíly mezi denními a nočními teplotami, stejně jako i studenou zimou s lehkými mrazy. Sem se řadí všechny zimě odolné masožravky, které upadají do klidové periody a zimu přežívají ve formě pupenů, cibulím podobných útvarů nebo podzemních oddenků. Tyto druhy se nejlépe kultivují v chladném skleníku. Za určitých podmínek mohou být ale pěstovány venku nebo v pařeništi. Avšak ne všechny druhy snášejí déletrvající teploty pod 0 °C, a měly by být proto chráněny před silným mrazem. Ideálně se teploty v létě pohybují v rozmezí 15-30 °C a zimní teploty asi 0 °C až maximálně 7 °C. Jako vhodné z této oblasti se jeví aldrovandka (Aldrovanda), darlingtonie (Darlingtonia), mucholapka (Dionaea), některé zimě odolné rosnatky (Drosera), tučnice (Pinguicula) severní polokoule - mírného pásu, stejně jako všechny druhy špirlic (Sarracenia).
  • Oblasti subtropů
    Druhy subtropického pásu vyžadují teplé léto s lehkými poklesy a studené zimy bez mrazů. Letní teploty se mohou pohybovat mezi 20-35 °C, v zimě asi 8-15 °C. Také rozdíly v délkách dne jsou u mnohých druhů významné, protože na nich závisí tvorba zimního olistění, květů a klidové období (viz téma Světlo). Pro zde jmenované druhy se hodí temperovaný skleník, mohou být však pěstovány i ve vnitřních prostorech, pokud mohou být zajištěny tyto podmínky. Masožravky této klimatické zóny: byblidy (Byblis), láčkovice (Cephalotus), rosnatka (Drosera), rosnolist (Drosophyllum), mexické a středoamerické tučnice (Pinguicula) a bublinatky (Utricularia).
  • Oblasti tropů
    Tropické nížinné druhy vyžadují v průběhu celého roku vyrovnané vysoké teploty 20-35 °C. Druhy těchto oblastí se hodí do teplého skleníku nebo do k tomu určené vitríny, terária. Zde je obzvláště důležité větrání, neboť vysoké teploty a stojatý vzduch přináší zvýšené nebezpečí vzniku chorob. V této oblasti se dají pěstovat prakticky veškeré druhy genlisejí (Genlisea), nížinné druhy rodu Nepenthes (láčkovka), spolu s tropickými zástupci tučnic (Pinguicula) a bublinatek (Utricularia).
    Druhy z tropických hornatých oblastí vyžadují denní teploty od 20 do max. 30 °C a zároveň i pokles teploty v noci na 12-15°C. Sem patří bromélie (Brocchinia), všechny druhy heliamfor (Heliamphora), vysokohorské láčkovky (Nepenthes), některé druhy rosnatek (Drosera), genliseje (Genlisea) a bublinatky (Utricularia), rostoucí ve vyšších polohách.

 

V zásadě je potřeba dávat pozor obzvláště v létě, aby teploty nestoupaly příliš vysoko. Jenom málo druhů snese déletrvající teploty vyšší než 35 °C.V rubrice Rody & druhy se nachází údaje o původu a výškové poloze jednotlivých druhů.Na základě těchto hodnot mohou být jednotlivé rostliny přiřazeny do jednotlivých skupin.

U druhů Nepenthes (láčkovka) je také, vedle výškových údajů uvedeno, zda se jedná o nížinný či vysokohorský druh.

 

 

Zálivka
[05.03.2008]

Co se životního prostředí masožravých rostlin týče, jedná se převážně o otevřené oblasti (močály, rašeliniště, vodní plochy či zdroje atd.), které jsou celoročně nebo přinejmenším sezónně velmi vlhké. Protože kladou vysoké nároky na kvalitu vody a potřebují ji ve velkém množství, jedná se o další z velmi důležitých faktorů.

Pro zálivku bychom měli používat výhradně dešťovku, destilovanou nebo demineralizovanou vodu. Přičemž dešťovka představuje v zásadě první volbu, protože svým přírodním původem splňuje nároky rostlin a je v dostatečné míře k dispozici. Normální voda z kohoutku je zpravidla nevyhovující, protože obsahuje příliš mnoho minerálů, které se v delším časovém horizontu kumulují v substrátu a mohou zvyšovat hodnotu pH. To vede dříve nebo později ke ztrátě rostlin. Nepomáhá zde ani převaření.

Během letních měsíců se mohou téměř všechny druhy zalévat podmokem (stání v podmiskách či nádržích s vodou, pozn. překl.). Přitom nádoby mohou stát v cca. 1-2 cm vysokém sloupci vody (některé druhy i daleko více). Jakmile je voda spotřebována, může být znovu dolita. Dá se také nanejvýš doporučit nechat občas rostliny stát v podmiskách 1-2 dny bez vody, čímž se předejde přemokření a zajistí se také provětrání kořenů.

Výjimku tvoří všechny druhy rodu Nepenthes (láčkovky) a některé epifytické bublinatky (Utricularia), které by měly být zavlažovány zálivkou shora bez toho, aby stály delší dobu ve vodě. Zde může dokonce i substrát mezi zálivkami lehce vyschnout. Jestliže jsou rostliny pěstovány v květnících (či jiných podobných nádobách), je vhodné je postavit na mříže či lehčené rošty (např. louverlux http://www.louverlux.com/), aby přebytečná voda mohla protékat a shromažďovat se v nádobách pod květináči, kde díky výparu slouží ke zvýšení vzdušné vlhkosti.

Během zimních měsíců by měly být především temperátní a zimě odolné rostliny o něco méně zalévány. Přitom je záhodno zavlažovat pouze shora tak, aby půda zůstala pouze lehce vlhká.

Některé druhy, které ve své domovině musí přečkat suchou periodu, jako např. většina mexických tučnic (Pinguicula), mohou zimu přečkat v úplném suchu. U australských hlíznatých i trpasličích rosnatek (Drosera) i u některých afrických, je cyklus přesně obrácený: přežívají letní měsíce pod zemí a nesmí být během tohoto období zalévány, resp. jen velmi slabě/žádná stojatá voda).

 

Vzdušná vlhkost
[13.03.2008]

 Pro většinu masožravek je zvýšená vzdušná vlhkost rozhodujícím faktorem při pěstování v kultuře. Nároky na vlhkost se řídí především podle stanoviště, na kterém rostliny rostou ve svém přirozeném prostředí. Měli bychom se snažit tyto přírodní a v domovině převládající podmínky co možná nejlépe zohlednit a napodobit.

Většina druhů toleruje v určité míře také výkyvy od jejich optimální vlhkosti, neboť těmto odchylkám mohou být vystaveny i v místě jejich přirozeného výskytu. Přitom to nejsou jenom tropické oblasti jako takové, které skýtají vlhké klima, spíše se v mnohých případech jedná o přilehlou vegetaci, jako je např. traviny, rašeliniště a močály, které obstarávají zvýšenou vzdušnou vlhkost ve svém dosahu. Druhy, které se vyskytují při pobřeží nebo v blízkosti jiných vodních ploch či zdrojů, získávají tu správnou dávku vlhkosti díky vodní tříšti, vodním parám, stále vlhké půdě nebo díky občasným záplavám. U některých druhů hraje také roli složení půdy (substrátu), které zajišťuje vypařování vody, což je přesně případ nocí s nižšími teplotami.

(i z tohoto důvodu je u některých druhů tak důležité kolísání teplot mezi dnem a nocí, pozn. překladatele)

Následující orientační hodnoty slouží pouze jako přibližné vodítko nároků jednotlivých rodů, které vždy zahrnují určitou míru tolerance.

  • normální vzdušná vlhkost (40-50%): Byblis gigantea, mucholapka (Dionaea muscipula), některé rosnatky (Drosera), rosnolist (Drosophyllum), tučnice (Pinguicula), špirlice (Sarracenia) a roridula (Roridula).
  • zvýšená vzdušná vlhkost (50-70%): láčkovice (Cephalotus), převážná většina rosnatek (Drosera), tropické tučnice (Pinguicula) a většina bublinatek (Utricularia)
  • vysoká vzdušná vlhkost ( > než 70%) : Byblis liniflora, genliseje (Genlisea), heliamfor (Heliamphora), láčkovky (Nepenthes), některé rosnatky (Drosera) jakož i epifytní bublinatky (Utricularia)

Vzdušné vlhkosti pod 40 % bychom se měli vyvarovat pokud možno u všech druhů, protože by při dlouhodobém trvání mohla vést k poškození listů. Zároveň by však měla být jen tak vysoká, jak to rostliny vyžadují. Příliš vlhký vzduch vede v dlouhodobějším časovém horizontu ke zchoulostivění kultury a ta se díky tomu stává náchylnější na choroby a škůdce. Krom toho hrozí nebezpečí plísní, zejména při pěstování v uzavřených prostorech a nedostatku světla. Při nedostatečné vlhkosti - zvláště v letních měsících - se musí dbát na to, aby byl minimálně substrát stále udržován vlhký a aby se také zabránilo silnému vysychání.

Některé druhy masožravých rostlin vyžadují vysokou vlhkost bezpodmínečně. Jestliže je nedostatečná, tak např. láčkovky (Nepenthes) nevytváří žádné láčky. Heliamfory (Heliamphora) sice prosperují při méně vlhkém ovzduší, nevyvíjejí se však tak pěkně, jako rostliny pěstované ve vyšším vlhku. Také některé druhy rosnatek (Drosera) a tučnic (Pinguicula) „rosí“ jen při správné úrovni vlhkosti a v sušších podmínkách vypadají jen zpola tak hezky, jako při pěstování ve správném prostředí.

U druhů, které jsou kultivovány ve stojaté vodě, většinou stačí, když mají větší podmisku a do ní je stále dolévána voda. Odparem pak získávají rostliny dostatečnou výši vzdušné vlhkosti. Některé druhy bublinatek (Utricularia) snesou i občasné zatopení. (stejně jako rostlinu rodu Genlisea, pozn. překl.)

Vzdušná vlhkost hraje roli především ve chvíli, kdy se rostliny pěstují v uzavřených prostorech. V obytných místnostech činí hodnota vlhkosti většinou méně než 40 % a v zimním období ještě klesá, díky suchému vzduchu při vytápění. Proto je nanejvýš vhodné pěstovat některé druhy v odpovídajících nádobách, nádržích, schránkách, vitrínách. K tomu může výborně posloužit terárium, skleněná mísa nebo jiná podobná skleněná nádoba. Jestliže chceme pěstovat rostliny v uzavřených prostorech, doporučuji především terárium, protože je zde díky existujícím větracím mřížkám v přední a vrchní části dostatečně zajištěno větrání. Úplně zakryté akvárium není příliš ideální, protože je zde vlhkost vysoká až příliš a taktéž hrozí nebezpečí přehřátí, také výměna nebo pohyb vzduchu neprobíhá v požadované míře.

U pěstování ve sklenících skýtá většinou určitý počet rostlin pěstovaný na pěstebních stolech plných vody dostatečné množství vlhka. Pravidelné máčení substrátu a stěn se také může postarat o dodatečné zvýšení hladiny vlhkosti. Jestliže by měly teploty většinou v létě silně stoupat, bude nutno používat různá zvlhčovací a kropící zařízení ke zvyšování vlhkosti a ochraně rostlin před přehřátím. I zde je nutno dbát na dostatečné větrání.

Zvláště důležitá ve spojitosti s vlhkostí je i kontrola teploty. Tyto hodnoty by měly být sledovány teploměrem a vlhkoměrem v pravidelných intervalech. Čím teplejší je vzduch, tím více vody může vázat, což by se mělo při pěstování v umělých podmínkách (především) zohledňovat.

 

Náhledy fotografií ze složky mucholapka podivná