Příslušníci rodu Catopsis pocházejí z tropů Střední a Jižní Ameriky a patří mezi nejhezčí a přitom velmi snadno pěstovatelné drobnější epifytní bromélie. Tvoří jakýsi ekologický přechodový můstek mezi všeobecně stínomilnějšími nálevkovitými broméliemi s širokými listy a mezi zpravidla světlomilnějšími tilandsiemi (rod Tillandsia). Právě ekologická plasticita rodu Catopsis je z pěstitelského pohledu mimořádně významná. Rostliny se totiž bez potíží vyvíjejí ve větším i menším stínu, v drtivé většině případů jim ovšem nebude vadit ani přímo osluněné stanoviště (proti nadměrnému zatížení slunečními paprsky se totiž umějí bránit vylučováním zvláštních voskovitých částeček, které dodávají exponovaným plochám listů jakýsi „pomoučený“ vzhled). Také tolerance vůči značným výkyvům teplot (10-40° C) a vůči sušším či naopak velmi vlhkým životním podmínkám je doslova udivující!

Listové růžice katopsů jsou, podobně jako u širokolistých epifytních bromélií (k nimž z naší nabídky patří např. neoregélie), složeny do podoby více či méně dokonale vodotěsných cisterniček, v nichž se hromadí zásobní dešťová voda. Tu katopsy později (během sušších period dne i roku) čerpají do svých pletiv. Rostliny ale mohou vodu intenzivně přijímat nejen listovými partiemi uvnitř nálevky, ale i kompletně celým povrchem svých listů. Touto soběstačností ve schopnosti sorpce vody povrchem celého těla se zástupci rodu Catopsis blíží tilandsiím. Ovšem ani příjem vody prostřednictvím kořenů nemusí být zanedbatelný – kořenový systém se totiž u mnoha katopsů vyvíjí v závislosti na vlhkostních a vláhových poměrech panujících na stanovištích konkrétních exemplářů. V pěstitelské praxi to např. znamená, že pokud budeme „naholo“ na závěsné podložce vyvázané exempláře často rosit, rostliny vytvoří bohatý systém „vzdušných“ kořenů. Pokud jim však budeme v sušším prostředí pouze dolévat vodu do cisterničky, jejich kořeny zůstanou mnohem menší. Jinak se také bude kořání vyvíjet tehdy, umístíme-li katopsis do květináče či většího mechového balu nebo na holý povrch kolíku či kůry – v prvním případě budou kořeny samozřejmě mnohem vyvinutější a výkonnější.

Jakousi diskutabilní nevýhodou všech druhů katopsů může být fakt, že rostliny zůstávají celoživotně více či méně zelené (zbarvení varíruje od citrónově žlutozelené až po temně zelenou v závislosti na světelných poměrech) a jejich nálevky se ani v době kvetení nebarví žádnými jinými barevnými odstíny. Pro mnohé pěstitele je ale tahle na první pohled negativní vlastnost přijímána spíše pozitivně – svěží zeleň hezky tvarovaných katopsových nálevek dobře doplní sbírky tilandsií, orchidejí a jiných epifytů či zkrášlí interiér paludárií a terárií.

Květy katopsů nejsou příliš nápadné a objevují se na dlouhých a často větvených květenstvích. Kvítky se někdy v květních latách otevírají postupně po řadu týdnů a řada druhů přitom velmi příjemně voní.

Vzhledově určitě nejzajímavějším katopsem je jediný větší a robustnější zástupce rodu – druh C. subulata. Jeho tuhé, pevné a přitom velmi tenké listy tvoří až půl metru vysokou baňatou nálevku, která má složitou vnitřní strukturu a efektně hruškovitý tvar. Voda se hromadí nikoliv ve středu cisterny, ale v jednotlivých, navzájem propojených a silně vydutých listových bázích. Růžice druhu je „utěsněna“ tak dokonale, že bez jakýchkoliv ztrát postupně pojme až 1,5l dešťové vody! Rostlina se pyšní i další zajímavostí – na nalezištích totiž vedle sebe najdeme odděleně rostoucí samčí a samičí exempláře. Jedná se tedy o dvoudomý druh , což je mezi broméliovitými rostlinami jev poměrně výjimečný.

Do rodu Catopsis patří i jedna ze dvou masožravých bromélií světa! U vzhledného a drobnějšího druhu C. berteroniana totiž byla už před lety prokázána pravá masožravost – v cisterničce utopený hmyz je rozkládán za pomocí symbiotických bakterií a živiny jsou následně rostlinou vstřebávány!

Katopsy můžeme pěstovat volně v bytě a také samozřejmě ve sklenících, epifytních skříních, paludáriích a teráriích. Pro bytovou kulturu určené rostliny buď zasadíme do plastových květináčů naplněných rašelinou či lehkým propustným orchideovým substrátem, nebo je namontujeme do větších mechových balů (výroba mechového balu je na našich stránkách popsána v textu o broméliích rodu Neoregelia). Pro kulturu v květináči se nejvíce hodí univerzální druh C. morreniana, prosperovat v něm ovšem budou i vzácný a unikátní C. subulata, C. nitida a v podstatě i všechny ostatní nabízené druhy.

Pokud nezamýšlíme pěstovat katopsy „jen tak“ volně v bytě, měli bychom určitě využít zajímavější a mnohem efektnější epifytickou možnost pěstování – vždyť právě k epifytní kultuře jsou zástupci rodu Catopsis doslova jako stvoření…

V rámci epifytního pěstování máme díky velké ekologické plasticitě všech u nás dostupných druhů katopsů hned tři možnosti výběru. První volbou je montáž rostlin zcela „naholo“ (tj. přímo na povrch závěsného kolíku, na kus kůry či korkovou stěnu). Druhou možností je upevnění báze katopsu do menšího či většího smotku čistého mechu rašeliníku. A do třetice můžeme rostliny uvázat do už zmíněného mechového balu vyplněného rašelinou. Pro kterou možnost se rozhodneme, záleží jen na nás. Nezapomeňme, že katopsy zavěšené v mechovém balu rostou bujněji, rychleji se ujímají a po odkvětu zakládají více dceřiných odnoží. Zaberou ovšem mnohem víc místa, protože dorůstají větších rozměrů. Další drahocenný prostor v pěstitelském zařízení pak zabere i samotný mechový bal, který se navíc někomu nemusí líbit. Uvedené problémy odpadají v případě „naholo“ navázaných rostlin, které mají navíc kompaktnější vzrůst, tužší listy a celkově efektnější vzhled.

Při samotné montáži (vážeme rybářským vlascem) dbáme na to, aby nálevka zůstala ve svislé poloze – jen tak se v jejím nitru může hromadit zálivková voda. Zásobní vodní „hladinka“ může být v katopsech přítomna po celý rok – a to i při poklesech teploty k dolní minimální hranici (cca 10-15° C). Vázat je nutno tak, abychom nepoškodili a nezaškrtili bazální část listové růžice – právě z ní totiž budou po odkvětu vyrážet nové odnože.Rostliny můžeme (ale také nemusíme) poměrně často rosit.

Catopsis berteroniana

Zástupci rodu Catopsis v teráriích

Do menších, nepříliš větraných a polostinných nádrží se hodí prakticky všechny druhy katopsů – s výjimkou robustního C. subulata, kterému se bude lépe dařit spíše na dobře větraných a osluněných místech ve větších sklenících či volně v bytech. S tímto velevzácným a pomalu rostoucím druhem navíc v teráriích neradíme příliš experimentovat i z důvodu jeho relativní vzácnosti a vysoké ceny. Poněkud náročnější na světlo, pohyb vzduchu a razantnější kolísání teplot a vzdušné vlhkosti je i masožravý C. berteroniana či v naší nabídce uvedený C. sp. Rio Dulce. I tyto oba druhy navíc patří k těm méně dostupným, pomalu množitelným a tudíž dražším.

Pro zájemce o pěstování katopsů tedy máme malé doporučení – naučte se zástupce rodu pěstovat „s pomocí“ druhu C. morreniana, který je nejen sympaticky malý, hezky tvarovaný, krásně svěže zbarvený a efektně „pomoučený“, ale i snadno a na mnoho způsobů kultivovatelný. Pro pěstování v uzavřených vitrínách lze ovšem doporučit i druhy C. sp. Guadeloupe, C. sp. Guatemala, C. sp. Ekvádor či vzácný C. nitida.

Brocchinia reducta Baker 1882

Brocchinia reducta
Tato broméliovitá rostlina je prosazena mezi pravé masožravé druhy v poměrně nedávné době. Její způsob, jakým svůj karnivorní syndrom projevuje, je velmi prostý, řekli bychom, v porovnání s jinými "fytokarnivory", až primitivní. Co je prosté, nemusí být neefektivní. To brokchínie úzká (Brocchinia reducta) potvrzuje hromadami polapených živočichů v nitru báze svých listů uspořádaných ve vzpřímených semknutých trubkovitých růžicích, takže první pohled na její hromadné porosty v přirozeném prostředí působí dojmem lesa bledavě zelenkavých trubek se sukničkami tmavších či světlejších odstínů hnědi tvořených sušinou odumírajících a odumřelých nejstarších listů při jejich bázích.

Brocchinia reducta se vyslovuje jako "Brokchínia redukta".

Taxonomie, systematika

Brokchínie úzká (Brocchinia reducta), jak se zdá, prokazuje karnivorní sklon v čeledi broméliovitých (Bromeliaceae), jinak druhově velmi bohaté a rozmanité, dosti osamoceně (ještě spolu s příbuznými druhy Brocchinia hechtioides, Brocchinia tatei a s druhem příbuzného rodu catopsis berteroniana ).
Čeleď broméliovitých (Bromeliaceae) spadá z hlediska vyššího taxonomického řazení do třídy rostlin jednoděložných (Liliopsida) a právě brokchínie úzká dokládá, že i některé jednoděložné rostliny řeší svou výživu částečnou karnivorií.

Botanický popis

Brocchinia reducta
Terestrická robustní vytrvalá bylina ukotvená v substrátu oddenkem a dorůstající výšky 20-50 cm.

Listy jsou světle žlutozelené, štíhle jazykovité, celokrajné, opatřené souběžnou venací (žilnatinou) a kompaktně semknuté v cylindrickou vzpřímenou růžici, kterou jich tvoří 4-8. Starší listy se od růžice odklánějí a při bázi vytvářejí "suknice" odumřelé stařiny. Od báze současně dorůstají nové listy a plynule nahrazují odumírající. Trubicovitě semknuté listy vytváří na bázi neprodyšnou jímku, v níž se shromažďuje voda z častých dešťů a mlh. Naměřené hodnoty pH této tekutiny se pohybují ve výrazně kyselém (acidickém) rozsahu 2,8-3,0. Vrcholy listů jsou zaoblené a ve středu kratičce zašpičatělé a vně ohnuté, nikdy vstup do cylindrického korpusu (těla) ze semknutých listů nezakrývají, ten je vnějším vlivům zcela otevřený a lze tedy předpokládat, že se obsah tekutiny na dně může výrazně ředit neustálými přídavky další vláhy. Vnitřní stěny listů nad jímkou jsou posety volnými voskovitými šupinkami, které znesnadňují potenciální kořisti únik. Vnitřní stěna listu obsahuje také mikroskopické absorpční žlázky, které slouží ke vstřebávání živin z polapené kořisti.

Květenství se vytváří v jarním a letním období, jsou latovitá a dosahují výšky až 60 cm. Stavba květu se nijak výrazně neliší od květní stavby jiných broméliovitých druhů rostlin. Květy brokchínie úzké jsou četné a drobné o velikosti cca 5 mm.

Prostředí

Severozápad Jižní Ameriky, Guayanská vysočina (Gran Sabana), pomezí států Venezuela a Guayana.

Cenologie:
V hustých populacích roste často na otevřených stanovištích savanovitého typu s výrazně nutričně chudým substrátem s převahou zejména kyselých písků a rašeliny. V tomto prostředí ji lze objevit v rozsahu nadmořské výšky 500-2900 m, tzn., že i na vrcholcích okolních stolových hor, kde v rozvolněném terénu s nedostatkem substrátu umí zakořeňovat i ve vlastním detritu na jinak holém skalnatém podkladu. Na živiny chudá prostředí jsou asi hlavním důvodem, proč tento broméliovitý druh roste ve společenství dalších masožravých druhů rostlin, a to rodů Drosera,utricularia, Genlisea a Heliamphora.

Kromě MR jsou význačnými druhy stanovišť brokchínie úzké také četné jiné nemasožravé druhy rostlin, z nichž dominantní jsou např.: Bonnetia roraimae (Bonnetiaceae), Weinmannia crenata, Weinmannia venezuelensis (Cunoniaceae), Ilex retusa, z jiných broméliovitých (Bromeliaceae)jako příklad uvádíme rody Connellia, Navia a Brocchinia (Brocchinia hechtioides a Brocchinia tatei). Za zmínku stojí také stromovité kapradiny rodů Cyathea a Alsophila.
Prostředí, které brokchínie úzká obývá, se vyznačuje nesmírně vlhkým klimatem (časté bouře a průtrže mračen, husté mlhy) a teplotními výkyvy (v rozsahu 10-30 °C), průměrná teplota na vrcholech stolových hor je 14 °C, v nížinách pak 22 °C.

Pěstování

náročnost: 2 - střední

I tento druh je už zaveden do kultury a ve sbírkách zkušených pěstitelů v ČR se s ním můžeme setkat mnohem častěji než tomu bývalo dříve. Tomuto faktu napomáhá jeho relativně snadné pěstování, pokud mu jsou poskytnuty co nejoptimálnější
podmínky. V opačném případě sice rostlina může přežívat, ale živoří a svým vzhledem je v porovnání s divokým typem artefaktem k nepoznání.

Teploty: osvědčuje se letní rozsah 18-35 °C a zimní 13-22 °C (Pichl. R., os. zkušenost, 2006).

Substrát: směs rašeliny s pískem (5:1) nebo směs tvořená rašelinou, pískem a perlitem (7:2:1), vhodný je i substrát pro láčkovky. Chceme-li zrychlit růst rostlin, je nezbytné přihnojování.

Zálivka: může být "podmisková" nebo lze zalévat přímo do trychtýře z listů tak, aby substrát prosákl vodou z jeho méně těsných vyšších pasáží. Jako nejvhodnější se doporučuje voda dešťová.

RVV: ideální je vysoká (80-100%), ale tyto rostliny snáší i podmínky volného pěstování v bytě (cca 60-70%) při častém mlžení na list a při udržování stálého sloupce vody v listové jímce (jímkách, viz o tom více v "Pozn.1" níže).

Osvit: maximálně možný celoročně (pokud se nezajistí, rostliny rozvolňují listové růžice a ztrácí typický cylindrický habitus). V našich podmínkách je ideální umělé přisvětlování (např. 2 zářivky, 36 W, Daylight).

Rozmnožování:

Vegetativní: protože rostlina za dobrých pěstebních podmínek odnožuje, jde o nepohlavní formu, jak rostlinu nejsnáze pomnožujeme. Nelze vyloučit ani množení pomocí oddenkových řízků a v úvahu připadá i forma explantátové kultury.

Generativní: výsevem semen na povrch vhodného a dobře promokřeného substrátu udržovaného ve vysoké RVV a na světle.

Vhodné pěstební niky: rozměrnější vitríny s umělým osvětlením, temperované skleníky, volně v bytě na co možná nejsvětlejším stanovišti (zimní zahrady) a s dobrou a pravidelnou závlahou. Možnost letnění není vyloučena, ale chybí jakékoliv zkušenosti.

Variety, kultivary, formy, ...

Brocchinia reducta tvoří samostatný druh bez nižších taxonomických dělení. Vzhledem k výskytu v nížině i ve vyšších nadmořských výškách nelze vyloučit různé formy.
Spontánní křížení s příbuznými druhy tohoto rodu (Brocchinia hechtioides, Brocchinia tatei), s nimiž popisovaný druh roste na stejných stanovištích, nelze zcela vyloučit, ale v tomto směru zatím žádné informace nemáme.

Poznámky

Přesněji o jímce brokchínie úzké
Ve skutečnosti není tato jímka nikdy zcela ideálně kompaktní tak, aby z listů vytvářela jednolitý zcela pro vodu nepropustný válcovitý korpus. I na přirozených stanovištích se listy mírně rozvolňují, takže se v takové listové růžici vytváří v paždí jednotlivých listů více "lapacích tůněk" (jakási soustava lagunek), jež mohou být vzájemně oddělené či propojené (např. v závislosti na množství srážek). Nelze vyloučit ani fyziologickou oscilaci listů mezi stavem pevně semknutým a lehce rozvolněným, a to v závislosti na okamžitých vlhkostních a světelných poměrech. Semknutí listů by zvyšovalo také absorpční efekt díky těsnější fixaci kořisti na vnitřní stěnu listu a tím k užšímu kontaktu s absorpčními žlázkami (Žáček, Z. 2008).

Jak brokchínie úzká zpracovává polapenou kořist

Rostlina sama postrádá na svrchní straně listů tvořících vnitřní stěnu jímky jakékoliv sekreční žlázky, tekutina v úžlabí její listové růžice je vždy jímána formou deště, rosy či mlhy. Lze předpokládat, že obsah se neustále ředí, a proto i pH v jímkách může mít variabilní hodnoty. Tekutina postrádá jakékoliv trávicí enzymy, které by do ní rostlina aktivně dodávala jako je tomu např. u láčkovek (Nepenthes sp. div.), kde je vlastní trávicí tekutina jasně viditelná již u zavíčkovaných základů jejich ascídií. Přesto může tento typ primitivního fytožaludku u brokchínie úzké také solidně trávit. Aby mohla rostlina vstřebat příslušné živiny prostřednictvím absorpčních žlázek, které jsou prokázány, musí být složitější látky nejprve rozloženy na jednodušší a menší vstřebatelné molekulární "porce". To však obstarávají enzymy, které tento druh postrádá. Uvádí se, že rozklad na vstřebatelné živiny zde zprostředkovávají blíže nepopsané baktérie a nižší houby, které jsou v tekutině jímky přítomné. Kromě tohoto nepřímého trávicího mechanismu přes pomocníky má snad rostlina i druhou nepřímou možnost, jak se k živinám dostat a v nutriční bídě svých přirozených stanovišť si polepšit. Tímto druhým mechanismem by mohlo být sebepřihnojování, a to jednak pevnou formou listové stařiny, která se odklání k rostlinné bázi a obohacuje substrát v bezprostředním okolí rostliny a pak tekutou formou odtoku přebytečného výluhu z kořisti přes výše situovaná "děravá" místa či, za zvláště intenzivních lijáků, prostě přes okraje opět k bázi rostliny.

Nález rostliny je z roku 1881 z oblasti Kaieteur Savanna, Guayana.
R. 1882 byla popsána britským botanikem Johnem Gilbertem Bakerem (1834-1920) (Baker, J.G., 1882).
Ovšem rodové jméno Brocchinia exitovalo již v roce 1830 a zavedl je botanik J.H. Schultes na počest italského přírodovědce G. Brocchia.